Praha-město - V roce 1608 vstupuje v platnost na území království Českého i markrabství Moravského zákon o náboženské svobodě. Víra se stává věcí osobní. Tomu předchází více jak dvěstě let zápasů o náboženskou svobodu, opřenou někdy o vroucí modlitby a hledání pravd v Písmu svatém, někdy, žel opřenou o zbraně vojáků.

Zdá se, že bylo dosaženo, o co usilovaly celé generace.

Málokdo tuší, že tímto vítězstvím nastává krátké období, po kterém přijde mnohem těžší doba, než ta předešlá.

Pondělí 21. července uplyne právě 400 let od popravy 27 představitelů stavovského odboje proti císaři, které vypuklo v roce 1618 a tragicky skončilo na podzim 1620 známou bitvou na Bílé hoře.

V době povstání nestály proti sobě jen síly protestantské a katolické. Ne všichni v Čechách a na Moravě do povstání chtěli jít. Karel starší ze Žerotína, bratrský šlechtic, sponzor a ochránce vydávání Bible kralické, se odmítl k povstání připojit a naopak vyjednával s císařem i představiteli stavů možnost ukončení rodícího se válečného požáru. Žel jeho hlas a podobné hlasy nebyly vyslyšeny (paradoxně císař byl zpočátku pro ukončení povstání smírem). Když později hodnotí situaci Jan Amos Komenský, píše "Pro hříchy naše,..."

Někteří z 27 pánů mohli zemi zavčasu opustit, jako to udělali někteří jiní, ale zůstali a vzali zodpovědnost za svá rozhodnutí. Zemřeli jako hrdinové, ale ne vše muselo být, jak to bylo. Ale to se stalo v dějinách mnohokrát.